Bohumil Hrabal [1914 - 1997]

 

Bohumil Hrabal

Spisovatel
Datum narození: 28.03. 1914 - Brno
Datum úmrtí: 03.02.1997

   

Životopis:

Jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století se narodil jako nemanželský syn Marie Kiliánové. František Hrabal, pozdější manžel Kiliánové a správce pivovaru v Nymburce, Bohumila adoptoval.

Ačkoliv se Bohumil Hrabal narodil v Brně, dětství prožil v Polné a Nymburce, kde také vystudoval místní reálku (maturita 1935). Poté pokračoval ve studiích na Právnické fakultě UK v Praze, po uzavření českých vysokých škol německou okupační správou prošel řadou profesí – úředník, traťový dělník, výpravčí. Po skončení 2. světové války dokončil vysokoškolská studia, nicméně kariéry právníka se vzdal.

V letech 1947 – 1949 pracoval jako obchodní cestující, v roce 1949 nastoupil do kladenských oceláren, kde v roce 1952 utrpěl těžký úraz. Od roku 1954 pracoval jako balič papíru ve Sběrných surovinách a od roku 1959 jako kulisák v pražském Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou).

V roce 1956 se oženil. Jeho žena Eliška je známá z Hrabalových próz jako Pipsi. Od roku 1963 až do své tragické smrti v únoru 1997 působil jako spisovatel z povolání.

Bohumil Hrabal-spisovatel začal tvořit již jako vysokoškolský student, kdy vznikly jeho první básnické pokusy. Sazba jeho první lyrické básnické sbírky Ztracená ulička byla díky komunistickému převratu v roce 1948 rozmetána. Verše psané před válkou a ovlivněné poetismem a surrealismem pak vyšly až v roce 1991 ve sbírkách Básnění a Židovský svícen. Debutoval tak až roku 1956 Hovory lidí, které vyšly v nákladu 250 kusů jako příloha výroční Zprávy spolku českých bibliofilů. Vydání své regulérní prvotiny se však v roce 1959 opět nedočkal, sazba sbírky povídek Skřivánek na niti byla komunistickým režimem opět rozmetána.

Svou první knihu, povídkový soubor Perlička na dně, tak vydal až v roce 1963 ve svých 49 letech! Obrovský ohlas knihy urychlil vydání další – Pábitelů v roce 1964. Svérázné figurky a originální styl vyprávění, použité v prvních dvou knihách, pak Hrabal ještě více rozvinul ve své třetí vydané próze, nazvané Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964), kde v jedné jediné dlouhé větě strýc Pepin (Hrabalův skutečný strýc Josef Hrabal) vypráví o svých životních a milostných zkušenostech. O rok později vycházejí Ostře sledované vlaky a Inzerát na dům, ve kterém již nechci bydlet, kde Hrabal podává syrový obraz společnosti padesátých let.

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy Hrabal opět nesměl publikovat. Těsně před vydáním byly z tisku staženy jeho knihy Domácí úkoly a Poupata. Přes zákaz publikování vznikly v sedmdesátých letech mnohé z dnes nejslavnějších Hrabalových děl - v roce 1974 román Obsluhoval jsem anglického krále, zobrazující vzestup a pád pražského číšníka a hoteliéra na pozadí společenskopolitických změn první poloviny 20. století; o dva roky později pak Hrabal napsal soubor vzpomínkových próz, kde zachycuje život maloměsta svého mládí a život svých nejbližších - adoptivního otce (Francin), matky (Maryška) či strýce Josefa (Pepin): vznikla trilogie Postřižiny (1976), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy miliony (1981). Další z Hrabalových vzpomínkových próz je pak Městečko, kde se zastavil čas.

V sedmdesátých létech vznikla též kniha Něžný barbar, Hrabalova osobní vzpomínka na výtvarníka Vladimíra Boudníka, a ve druhé polovině sedmdesátých let pak patrně nejzásadnější Hrabalovo dílo, a to Příliš hlučná samota. Toto dílo je světovou kritikou řazeno mezi dvacet nejvýraznějších literárních počinů 20. století.
Ve druhé polovině osmdesátých let vznikly pak Hrabalovy prózy autobiografické - trilogie Svatby v domě, Vita nuova a Proluky nahlížející na Hrabalův život pohledem jeho manželky Elišky.

Bohumil Hrabal měl zásadní vliv nejen na českou literaturu 20. století, ale i na český film. Povídkový film „o obdivuhodnostech obyčejného života“ Perličky na dně (r. Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš, 1965) je obecně vnímán jako jeden z profilových filmů tzv. české nové vlny. Válečná tragikomedie Ostře sledované vlaky (r. Jiří Menzel, 1966) získala Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Skřivánci na niti (r. Jiří Menzel, 1969), poté, co museli ležet 32 let v komunistickém trezoru, Zlatého medvěda, hlavní cenu na MFF v Berlíně. Z dalších nezapomenutelných filmů, které vycházely z Hrabalových předloh, připomeňme alespoň snímky Postřižiny (r. Jiří Menzel, 1980), Slavnosti sněženek (r. Jiří Menzel, 1983) či Něžný barbar (r. Petr Koliha, 1989). Slavnou Příliš hlučnou samotu natočila v roce 1994 ve Francii žijící česká režisérka Věra Caisová s Philippem Noiretem v hlavní roli. Připomeňme filmovou podoburománu Obsluhoval jsem anglického krále.