Christianizace římského antického státu: Stát - Právo - Náboženství - Společnost

Jen výjimečně projevoval Ježíš zájem o svět mimo jeho palestinskou vlast nebo o to, aby byla zvěst o nové smlouvě přenášena i do jiných částí světa, zejména římského. Matoušovo evangelium nicméně končí několika řádky, které musí být podle některých kritiků pozdějším dodatkem, ale které většina věřících ve všech dobách přijímala jako autentické zaslíbení a příkaz. Tento příkaz byl v souladu s působením Pavla i cestujících apoštolů ještě předtím, než byly tyto řádky písemně zveřejněny jako podpora „globálních snah“: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa (28, 18b-20). Králové a císařové byli po následující tři staletí buď pronásledovateli křesťanů, případně křesťany tolerovali nebo ignorovali. Po roce 313 se karta obrátila a římští císařové si nárokovali moc, jež hrála významnou roli při formování církevní nauky. Křesťanský příběh, který musel být přizpůsobován novým a novým kulturám, se však nesoustřeďuje jen na mučedníky a velké teology, ale občas se soustřeďuje i na nositele královských korun, na ty, kdo vládnou mečem. Hrají v něm roli i ničemové, ti, kteří usilují o království pozemská, nikoliv nebeská. Je snadné pochopit, proč představitelé římské říše tento vývoj vítali; sloužil totiž moci. Světská moc římské říše měla být nahrazena něčím, co bylo jednoznačně chápáno jako křesťanský stát. Kdokoli by však poměřoval křesťanství jeho původní podobou, totiž galilejskými předky a Ježíšem, musel by být zklamán. Zato ti, kteří oslavovali Krista v jeho nádheře, se cítili povzneseni. O této kapitole starověkých dějin pojednává tato kniha.

MOJE KNIHOVNY