Ještě jedno, pane Lehmanne

Autor nás v románu přivádí během podzimu 1989 do berlínské bohémské čtvrti Kreuzberg, kde jeho hlavní hrdina pracuje v hospodě. Pan Lehmann pochází z Brém a chtěl by, aby mu přátelé říkali Franku, a ne uctivě příjmením, oni to však ignorují. Brzy mu totiž bude třicet a pan Lehmann ví, že to je věk, kdy člověk začíná mít svou minulost, své „staré dobré časy“ a kdy se všichni začínají ptát, co hodlá udělat se svým životem. Spokojenost s prací číšníka se v tomto městě, kde vlastně všichni chtějí být „umělci“, moc nenosí. V knize však nejde jen o zaznamenání atmosféry, genia loci a osudů zvláštních „týpků“, kteří sedí u baru a do postele se dostanou teprve v době, kdy jejich matky už zase vstávají do práce. Jde i o svébytný vývojový román plný vtipných a filozofujících dialogů. Venku třeba zrovna padá Berlínská zeď, ale člověk si taky může v klidu objednat další pivo. Protože co už znamená konec jedné dějinné epochy ve srovnání s řešením problému, zda v opilosti běží čas rychleji či pomaleji?

MOJE KNIHOVNY