Nepohodlná sestra modernizace - Památková péče a vltavská kaskáda vodních děl

I památkáři mají své velké příběhy. Jeden z těch, který si mezi lety 1919 a 1989 předávali z generace na generaci, reagoval na dlouhodobou snahu technické inteligence, vedení státu a nemalé části širší veřejnosti o zbudování vodních děl na Vltavě. Reakce na mnohokrát modifikovaná vládní rozhodnutí obětovat rozsáhlá území vltavských údolí ve prospěch dobově podmíněné představy o zajištění budoucího civilizačního rozvoje je možné vnímat jako prubířské kameny tuzemské památkové péče. Zánik nanejvýš krásné krajiny památkáře motivoval nejen k obecně pojatému upozorňování na nebývalé množství kulturních i přírodních ztrát, ale i konkrétním iniciativám směřujícím k záchraně alespoň těch nejvýznamnějších památek. Některé snahy ztroskotaly (např. pokusy o zachování kostela v Dolní Vltavici, roubené hospody v Živohošti či farního areálu v Purkarci), některé hodnoty se podařilo ochránit alespoň z části (např. přenesení kostela v Červené nad Vltavou, zajištění podloží zámku Orlík a hradu Zvíkov), jiné byly po mnoha peripetiích korunovány úspěchem (např. záchrana a zabezpečení ostrova sv. Kiliána u Davle, zahrázování zámku v Kolodějích nad Lužnicí či transfer řetězového mostu z Podolska do Stádlce). Metodicky je této knize blízké prolínání makro- a mikrohistorického výzkumu, snaží se proto o zachycení proměn momentálních strategií opakujících se vyjednávání mezi památkáři, státními a krajskými úředníky a vodohospodáři. Defilují v ní desítky dnes známých či polozapomenutých oborových specialistů i lokálních zájemců o věc, a pokouší se tak rekonstruovat způsoby tradování oborového étosu na několika centrálních i regionálních úrovních.

MOJE KNIHOVNY