Píši Ti s láskou

Jarmila Křížová: Píši Ti s láskou
Ing. arch. Martin Říha
Paní Jarmila Křížová je bojovnice, angažující se za zachování územních ekologických limitů těžby v Severočeské hnědouhelné pánvi, a při těchto aktivitách jsme se také seznámili. Pozval jsem ji na besedu STUŽ v Domě VTS na Novotného lávce, aby nám povyprávěla o strastech a starostech lidí, žijících v Horním Jiřetíně v Černicích a v Litvínově, ohrožených těžbou povrchového velkolomu Čs. armády v případě prolomení nepřekročitelných hranic těžby, stanovených usnesením vlády ČR č. 444/1991. Ukázalo se, že paní Křížová není jen dobrá vyprávěčka, což by mohlo souviset s jejím dlouholetým působením jako knihovnice, ale že je i spisovatelka. Pozvala nás tehdy na jaře na podzimní křest její další knihy – Píši Ti s láskou.
Forma i obsah té knihy jsou jen zdánlivě triviální – vybrané úryvky z milostné korespondence dvou mladých lidí z let 1916 – 1924, pospojované autorčiným doplňujícím textem do souvislého vyprávění. Jenže pro dnešního čtenáře, pokud je jen trochu vnímavý a znalý kulturně-historických i politických a sociálních kontextů, má ta knížka ještě několik vrstev, které stojí za zaznamenání.
Především je to příběh o lásce, měnící se v průběhu osmileté známosti z bláznivé zamilovanosti postupně do věcnějšího a odpovědného vztahu nejen k sobě navzájem, ale i k rodičům, příbuzným a známým. O vztahu, který vydržel dnes neuvěřitelnou dobu studií a vojny u muže a skončil skutečně sňatkem, založením rodiny a celoživotním soužitím. ´To je dnes, kdy známosti jsou krátké, sňatky často spíše jako happeningy, které je třeba si užít, ale jsou považovány za nezávazné, často nevydrží ani do zletilosti dětí a mnozí rodiče žijí jako „single“ tvrdíce, že úřední sňatek je zbytečný, věc takřka nevídaná.
Je to také příběh dvou mladých lidí, kteří ve svém věku píší nádherným, dnes sice trochu starosvětsky znějícím jazykem, ale dokládajícím mimoděk i kvalitu tehdejšího školství a výchovy v rodině, a to i u chudých lidí. Přestože první dva roky známosti se odehrávají za I. světové války a nad mládencem visí Damoklův meč možného odvodu na vojnu, přestože je z řádků korespondence bída, způsobená válkou zjevná, ti mladí si neodpírají četné návštěvy divadla, četbu, sledují kulturní dění a je to znát na jejich kultivovanosti vztahů k sobě navzájem i v úctě k rodičům. Jejich písemný projev ilustruje dobrou znalost českého jazyka, z knížky se ovšem dozvídáme, že její hrdinka, ač nemá ani střední školu, zvládla i němčinu a základy dalších jazyků, potřebných v obchodě. Ta vůle učit se je u obou obdivuhodná.
Kniha je i bezděčnou oslavou heterosexuálního vztahu, věrnosti, klasické rodiny ženy a muže, respektujících vzájemně své odlišnosti a předpoklady do života, ale i vůli spolupracovat, navzájem se podporovat, pomáhat si a diplomaticky se vyhýbat i pod vnějšími tlaky hádkám, konfliktům. Také to je třeba v dnešní době, vystavující na odiv spíše různé odlišné menšiny, ocenit jako přínos k nenásilné „prorodinné výchově“.
Z té korespondence se v pozadí dá vyčíst kontext převratné doby I. světové války, rozpadu Rakouska – Uherska a vzniku Československé republiky bez patosu a s náznaky, že vše nebylo vnímáno jen jako změna k lepšímu. Připomnělo mi to moji babičku z matčiny strany, která rozpadu Rakouska – Uherska do konce života litovala a vinila je ze ztráty velkého společného trhu, ztráty možnosti cestovat bez cestovního pasu od Fukova a Těšína na severu po Jadran na jihu, od rakouských Alp na západě po Halič na východě, přisuzovala vzniku ČSR, „tatíčkovi“ Masarykovi a Edvardu Benešovi i vyhrocení vztahů s Němci, Maďary a Rakušany a věřila, že bychom národní emancipace byli dosáhli po I. světové válce i uvnitř Habsburské říše, kdyby se nerozpadla na malé a slabé státy.
Z knihy bezděčně vykukuje i lokální patriotismus jejích hrdinů i autorky. Z řádků věnovaných Praze, Železnému Brodu i dalším přechodným místům působení jejích hrdinů je zřejmý jejich vztah k oněm městům, vesnicím i k jejich okolí, ke krajině a přírodě, k jejich občanským komunitám.
Autorka se spojovacími texty všem těmto kvalitám vybrané korespondence vyrovnala a prokázala, že přes všechny dnešní životní starosti umí nalézat prostou, neokázalou krásu hezkých vztahů mezi lidmi, že má hluboké kořeny v naší zemi, v naší kultuře. Ač by se z názvu knihy nebo z ilustračních obrázků hrdiny knížky, které vkládal do svých dopisů, mohlo zdát, že půjde o nějakou „Červenou knihovnu“, stojí za to se do textu začíst a zamyslet se nad dnešní dobou v tomto zrcadle. Mnozí budou překvapeni a mnozí možná mohou závidět bohatost duší nejen hrdinů knížky, ale i autorčiny empatie.
Při křtu knížky, zorganizovaném 17. října 2013 nakladatelstvím LIKA KLUB v literární kavárně na Václavském náměstí v Praze, jsem si knížku koupil a nelituji toho. Donutí čtenáře k přemýšlení, zda je tato dnešní hektická, konzumně orientovaná a přitom povrchní doba opravdu to, co chceme žít, zda tu nejsou trvalejší a pevnější hodnoty, které stojí za to ctít.
V Hradci Králové 23. října 2013

Kniha mě okouzlila a vůbec se mi na konci nechtělo odejít z tak lidského příběhu. Děkuji autorce za krásné chvíle nad knížkou.