Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny 24/2018

Dvacáté čtvrté číslo Sešitu pro umění, teorii a příbuzné zóny se tentokrát točí kolem otázky co a proč považujeme v umění za nové? Odpovědi najdeme v pěti textech, z nichž každý se dívá na problém z jiného úhlu. Filozof a teoretik umění Kamil Nábělek zkoumá jakým způsobem můžeme uvažovat o uměleckém díle jakožto příkladu? Hledá paralely mezi pojmem exemplární paradigma Giorgia Agambena a koncepcí dialektického obrazu u Waltera Benjamina. Teoretička filmu Sylva Poláková se ve svém příspěvku věnuje luminokinestismu u Zdeňka Pešánka. Alexandra Moralesová se pak textu zaměřuje na současný fenomén uměleckých filmových laboratoří jako na platformu experimentální filmové tvorby, kde po digitální transformaci průmyslové produkce pohyblivých obrazů získává nový život klasický filmový materiál. Poslední studií v tomto čísle je článek Adama France věnovaný dějinám softwarového umění, který sdílí s předchozími dvěma texty snahu odrazit se od dějin konkrétního média k reflexi obecných předpokladů jedné z oblastí dnešní umělecké tvorby. Číslo uzavírá recenze monografie z pera Rey Michalové o Karlu Teigem, kterou pro Sešit napsal Josef Vojvodík. Zatímco nové nevyhnutelně stárne, návraty starého jsou často více než pouhým opakováním.

MOJE KNIHOVNY